Část 2.
25. 8. 2009
„Měla by jsi napsat paní Weasleyové, aby se neděsila, kam jí zmizela její nejlepší kamarádka?“ navrhl Draco a poté posměšně dodal : „Nebo jediná kamarádka?“ Lena na něj vyplázla jazyk přesto se však dala nakonec do psaní. „Hlavně si jí postěžuj, že se o tebe špatně starám.“ Pokračoval v popichování a při této činnosti se ležérně opíral o desku svého masivního pracovního stolu. Lena se ušklíbla a zavrtěla s sebou na posteli v zoufalé snaze udělat si trochu pohodlí.
„ Ahoj Hermiono, nedělej si o mě starosti, jsem v pořádku. Právě ležím v posteli profesora Malfoye a mám místo nohou velkou zelenou šupinatou ploutev. Mimojiné stará se o mě skvěle, jen jsem trochu unavená z těch nekonečných postelových hrátek. Se srdečnými pozdravy, tvoje Lena.“
Předčítala nahlas a poočku sledovala zděšený výraz v Dracově obličeji. „C-cože?“ vyhrkl a pustil se dubové desky. „Co? Nezdá se ti to?“ zeptala se rádoby překvapeně Lena a stěží skrývala úsměv. „No je tam na mě poněkud velké množství nesrovnalostí.“ Dodal s nadmíru vážnou tváří. Podívala se mu zpříma do očí. „Vážně si myslíš, že bych něco takového napsala? Tss.“ Draco zavrtěl hlavou. „Jistě že ne!“ Lena si odfrkla „Já si teda myslím, že ano. A jdi! Ještě pořád tu jsi zaměstnaný.“ Odvrátila se od něj a znovu se dala do psaní. „Xantypo.“ Zamumlal a jal se sbírat papíry , které byly poházeny po celém stole. „Slyšela jsem to, nebohý Sokrate.“ Odpověděla výsměšně aniž zdvihla hlavu od pergamenu. „No a co.“ S těmito slovy odešel z místnosti a nechal ji samotnou.
„O ploutvím kouzlu jsem tedy nikdy neslyšela.“ Přiznala Hermiona se značným despektem. „Jsi si jistá, že se to tak jmenuje?“ Lena se na ní podívala a hlasem, ze kterého ironie přímo tekla odpověděla: „Samozřejmě se to také může jmenovat Kouzlo Nohy pryč, že?“ Hermiona na to nic neřekla a dál jen zírala na obrovskou průsvitnou bublinu, ve které ležela ona věc sporu. „Ehm, a zkoušela jsi už nějaká kouzla?“ „Kromě Reparo snad všechna.“ Odpověděla a poté dodala kousavě: „I když o tom teď přemýšlím to bych také mohla vyzkoušet.“ Hermiona se zasmála. „Babí sněm? To snad ne!“ ulevil si Draco, který právě vešel do dveří. „Ahoj zlato, jak bylo v práci?“ zeptala se ironicky Lena. „Jdi si zaplavat.“ Odvětil klidně a pověsil hábit na tmavý věšák. „Tak já půjdu. Zkusím se podívat knihovně, ale jak už jsem řekla, tohle jsem ještě nikdy neviděla.“ Hermiona za sebou rychle zavřela dveře. „Vyděsil jsi ji.“ „Ty děsíš mě.“ „Mě děsí ta ploutev.“ „To máme něco společného.“ „To zní jako základ skvělého vztahu.“ Lena se zašklebila. „Nenech se vysmát, Malfoyi. Brzo odsud snad vypadnu.“ „Též v to doufám.“ „Jdi se bodnout.“ Draco se zavrtěl hlavou a posadil se na Hermionino místo. „Změnilo se něco?“ „Za týden listování v knihách, mumlání a posléze ječení různých zaklínadel se mi podařilo jen měnit barvu.“ „Mě se zdá, že se něco změnilo.“ „Nic.“ „Počkej, co tohle?“ Draco vytáhl hůlku a zamumlal neurčité kouzlo. Leně projela tělem ostrá bolest až ji to donutilo vyjeknout. Rozdíl byl v tom že šupiny měla po celém těle, tekla jí z břicha krev z otevřené rány ale už neměla ploutev. „Super..“ vydechla a omdlela. Draco se opravdu vyděsil. Zkoušel různá kouzla na zacelení rány, ale jelikož nepoužil zcela známé kouzlo, žádné z ošetřovacích zaklínadel nefungovalo. „Do prdele.“ Ulevil si. Vstal a rychlým krokem se přenesl před skříň s lektvary. Popadl ten správný a přidal k němu i dlouhý bílý obvaz. „Jsem snad sestřička?“ nadával pod vousy, které měl pečlivě oholené. Namazal jí mast na břicho a precizně ho obvázal látkou. „Měl jsi radši zkusit Bombardo.“ Vydechla Lena, když na sobě cítila jeho ruce. „Bolelo to hodně? Omlouvám se.“ Řekl roztřeseně. „No, nestěžuji si. Pokud to bylo Crucio, tak ani moc ne.“ Pousmála se. Draco se zasmál. Ulevilo se mu.
Za tu dobu, co Draco Lenu léčil a tím pádem ji měl stále ve svých komnatách, se spousta věcí změnila. Více spolu komunikovali a už na sebe tolik neječeli. Ne tolik i když přece. K jeho zděšení si ovšem uvědomil, že nejen k ní začíná cítit náklonnost ale také ho ta mrcha neuvěřitelně přitahuje. To pro něho nebylo moc dobré. Lena totiž neprojevovala žádné nadšení z jejich sblížení. A rozhodně se nechovala jako on a v noci se zásadně převracela na opačnou stranu a odtahovala se při jakémkoli rádoby náhodném dotyku. Dokonce několikrát požádala o to, jestli by nemohla spát ve vaně. Netrápilo ho to, nemiloval ji. Jen to uráželo jeho malfoyovské ego, jelikož si přirozeně myslel, že rozhodně není ošklivý a nepřitažlivý. Ona mu však nikdy nenaznačila, že by se jí tak jevil, proto ho přitahovala ještě víc a toužil po jejím těle více než bylo zdravé. To se také podepsalo na jeho náladách, které se zhoršovaly s dalším nepatrným odmítnutím. Připadal si, že za nemalou chvíli bude jako třaskavý skvorejš. Štvala ho tak, že s ní pomalu přestával mluvit a jen se mračil.
Lena nechápala. Netušila, co se v jejím ošetřovateli děje, ale v poslední době se hrozně změnil. Když už to začalo vypadat, že se přestanou nenávidět a budou se normálně bavit, začal být nesnesitelný, nedůtklivý a stále připravený se hádat. Z nudy si na každý týden měnila barvu šupin, které naštěstí neměla i na obličeji, jen na zbytku těla. Tento týden byla brčálově zelená. Studenti se po ní ptali už vyděšeně. Hermiona všem ale stále vyprávěla o vzácné nemoci, kterou Lena chytila, když cestovala a ona se po letech znovu ozvala. Byla to blbost, ale oni tomu stejně věřili. Lepší to nekomentovat.
Dracovi ruka jemně sklouzla, kdy jí už asi posté za těchto několik týdnů mazal břicho. Bylo to kvůli tomu kouzlu co použil. Stále si to vyčítal, i když trochu účinné vlastně bylo.
Ruku stáhl zpět na břicho ovšem pohled mu padl na obnažený hrudník, který i když byl pokrytý šupinami, stále přitahoval jeho zrak. Lena měla oči pevně zavřené. Proč by tentokrát nemohl? Položil ruku na ňadro a rychle zkontroloval její oči. Nic, zřejmě spala. Dvěma prsty stiskl bradavku a třel ji mezi nimi. Bez další kontroly opakoval to samé i u druhé bradavky. Jedinou reakcí bylo, že s sebou Lena několikrát zamrskala a uniklo jí pár tichých stenů. Šupiny pod jeho dlaní nebyly dvakrát příjemné na dotyk ale přesto nepřestával. Lena vzrušeně vydechla a otevřela oči. „C-co t-to aach, co to d-děláš?“ „Vidíš ne?“ „Draco, neblázni, tohle nejde.“ „Ale jde, Potterová. To víš, že jde. Už nemáš ploutev, nezapomínej.“ „Tak proto mi pomáháš?“ „Ne. Pomáhám ti, protože musím.“ „Ne, nemusíš. Slečna Pomfreyová se brzy vrátí. Můžu na ní počkat ve svých komnatách.“ „Leno, prosím, nech mě to udělat. To se ti tak hnusím?“ opáčil Draco a jako poraněný se stáhl zpět. Lena se nadzvedla na loktech a posadila se. „Ne nehnusíš, Malfoyi. To jediné tu nehrozí, ale..“ „Tak proč ne?“ nenechal ji dokončit, když ucítil šanci. „Nebylo by to správné.“ „To mi neříkej, že jsi vždy dělala správné věci. Pamatuju si jaká jsi byla uvolněná a veselá na škole.“ „To se změnilo, snažím se být zodpovědná. Vyrostla jsem, Draco.“ „To vidím.“ Jeho pohled znovu ulpěl na prsou. Lena se zasmála. „Blbče. Vyspěla jsem. Vyspěli jsme. Musíme se chovat úměrně svému věku.“ „Není nám 40. Jsme mladí!“ „Ano, to jsme. To ale neznamená, že budu dělat hovadiny.“ Jemně ho pohladila po tváři. „Jsi sexy a rozhodně jsi přitažlivý, ale ne. Zkrátka ne.“ Draco chytil její dlaň a přitáhl si Lenu k sobě. Věnoval jí dlouhý vášnivý polibek. Než se začala vzpouzet jí přejel jazykem na krk. „Merline.“ Zaúpěla a zvrátila hlavu dozadu. „Potterová, ani nevíš jak moc mě přitahuješ. Myslím na tebe kudy chodím. Nemůžeš mě odmítnout. To bych tě musel zabít.“ „Mlč.“ Sykla a přitáhla si jeho obličej. On ji to oplatil tím, že ji až bolestivě kousl do krku. „Pořež se hajzlíku.“ Vydechla mu do tváře a stáhla jeho svalnaté tělo na své brčálově zelené.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
